Chci starého Billa!!! 1.

26. února 2008 v 17:18 | Mishell & Clarrkys |  Chci starého Billa!!! // Clarrkys
Všechno je jinak…..Je to skoro rok, co nám v den našich devatenáctin policie oznámila, že je naše mamka mrtvá.
Tu větu si budu pamatovat celý život:,,Paní Simone-Vaše matka byla zavražděna, případ se odkládá, nenašel se viník.''
Samozřejmě toho řekli pak víc, ale dál si už nic nepamatuju. Můj bráška Bill se po této informaci psychicky zhroutil.
Mně také nebylo zrovna nejlíp, takový nával smutky a lítosti jsem ještě nikdy nezažil a nikomu bych to nepřál.
Bill na tom byl hůř. Nepromluvil ani slovo, uzavřel se do sebe. Já jsem jen vždy v noci slýchával jeho pláč. Dokázal probrečet celé noci a pak dělal jakoby se nic nestalo. Jen byl smutný a vůbec namluvil. Měsíc od této špatné zprávy, se ale vše změnilo. Bill nám při snídani řekl:,,Odejdu…..musím si srovnat myšlenky v hlavě a přestat na to myslet.''
Po této větě se zvedl, oblékl si koženou bundičku, kterou měl na pohřbu a odešel.
To jsme s Gordonem nečekali, ale nechali jsme ho jít.
No, od té doby jsem ho neviděl.
Jenom jsem od nejmenovaných lidí dostával informace, kterým mně nezbývalo nic, než jen věřit. Zjistil jsem, že žije v Berlíně, v nějakém polorozpadlém domě, s několika dalšími ''kámoši''. Ve dne se povalují a nic nedělají, ale večer a hlavně přes noc jsou to úplně jiní lidé. Úplně jiní, než jakého si Billa pamatuju. Bill býval vždycky takový hodňoučký andílek, a teď? Teď prý řádí na nelegálních diskotékách, bere drogy a na každou noc má jinou děvku. Oni ho tam znají, protože naše skupina byla slavná na celém světě a nejvíc tady v Německu. Za tu dobu, co je pryč, se skupina rozpadla, ale média se nedozvěděla proč. To je jedině dobře, nechci, aby všichni poznali Billa takového jaký je teď. Musím ho najít a musím ho dostat domů, chci aby to byl zase můj malý bráška. Ani jsem neváhal a hned si sbalil věci. Po internetu jsem si sehnal pronájem v centru města a nasedl na první vlak do Berlína. Peněz z dob naší slávy jsem měl dost, tak jsem si pronajal krásný nově zrekonstruovaný prostorný byt. Hned co jsem zaplatil, jsem se vydal do města. Vyptával jsem se mladých lidí, jestli neznají Billa, nebo ho aspoň někde neviděli, nebo o něm neslyšeli, ale zatím nic. Tak jsem hledával každý den celý týden. Až do noci jsem se toulal horšími částmi města, ale nikdo o něm nic nevěděl. Nebo to spíš nechtěl říct. Připadalo mi, že vědí o koho se jedná, vždy když jsem vyslovil jeho jméno, všichni se začali nenápadně ohlížet a raději se vytratili. Nevěděl jsem proč.
Po dvou týdnech hledání jsem v noci vlezl do jednoho baru a objednal si kolu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se vlastně dověděl, kam jsem se to dostal. Bylo tu tak dvacet lidí, trochu hodně na takový malý bar. Nikdo neměl víc jak dvacet let, všichni tu byli poměrně mladí. ,,Prosím.'' ,,Děkuju.'' Mladá barmanka mi podala tu kolu. Já si jí vzal otočil se zpět na ostatní. Hráli písničky stylu punk. Většina lidí jen tak posedával s unaveným výrazem a někteří spali. V tom jsem si všiml jedné holky. Mohla mít tak čtrnáct-patnáct let a dívala se na mě překvapeným až zděšeným výrazem.
,,Pane bože.'' zašeptala, ale já jsem jí z pohybů jejich úst rozuměl. Zvedla se a rozběhla někam do zadu, já se rozběhl za ní. Chtěl jsem vědět, proč se tak chová. Vběhla do temné chodby, uviděl jsem nápis ''toilet''. Už jsem věděl kam běží. Zastavil jsem se, ona ale stále utíkala, a k tomu, k pánským záchodům. Šel jsem za ní. Dívka se zastavila u dveří, byly zamčené zevnitř. ,,Sakra!'' zaklela. Teď jen něco šeptala do dveří. Až jsem přišel blíž, začala lovit klíče. Když jsem byl blízko, zahodila je a zavolala:,,Bille!'' bouchla pěstí do dveří a utekla únikovým východem. Já jsem zůstal stát jako opařený. Opravdu řekla ''Bille''? Nevěděl jsem co si myslet.
Chvíli jsem tam tak stál a pak vzal ty klíče ze země. Přišel jsem ke dveřím a uslyšel vzdychání a sténání. Teď mě opravdu zajímalo, co se tady vlastně děje. Zkoušel jsem klíče, třetí byl ten správný. Zhluboka jsem se nadechl a opatrně otevřel dveře. V malé místnosti byla tma, poznal jsem umyvadla a další dveře. Přišel jsem k nim. Pomalu jsem vzal za kliku, tyhle byly odemčené. Vzdychání bylo hlasitější a prosvítalo rozsvícené světlo. Otevřel jsem dveře.
Pokračování příště
Napsala: Clarrkys
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.