Zamilovaný tábor... 1.

25. března 2008 v 15:54 | Wendullka & Clarrkys

Bill: Jsou čtyři hodiny ráno. V téměř osamělém bytě hledím smutně z okna našeho rodinného domku. Rodinného..hm...není to moc objektivní použití slova k naší životní situaci. Za oknem se svět pomalu probouzí z teplé letní noci plné života některých živočichů. Už tak brzy z rána se slunce pomalu snaží odkrýt svou peřinu co nejdříve, a tím probudit každého, kdo zde žije. Mě teda rozhodně probouzet nebude... Bdím tady sám v pokoji. Nemůžu spát. Kdoví co za to může, ale já jsem od té situace,
co se tehdá stala v naší rodině už z každého očekávaní nebo změny hrozně nervózní. Často zvracím a dělá se mi nevolno. No jo, to bude určitě důvod k mé dnešní nespalosti. Ach jo, když pomyslím na to, co se bude pozítří odehrávat, zmocňuje se mě vzrušení a ještě větší pocit smutku a temnoty v mé malinkaté dušičce. Nevím , jestli to bude správné. Strašně se těším,ale už teď se mě zmocňují pocity velkého sebezatracení než předtím. Možná i ta malinká jiskřička naděje bude stoprocentně natolik malá a slabá, že nedokáže roznášet to ohromné světlo mezi dvěma...Stejně, to co cítím, nikdo neví a taky vědět nebude. Jsem poslední dobou natolik uzavřený, že o svém osobním problému nebudu schopen nikomu povědět.
Po chvilce zamyšlení se posadím a promnu si spolu ze slzami ospalé oči. Ale netuším jak,vždy když takto uvažuji, tak mě to ještě víc dojímá, než když jsem v tvé blízkosti. Spolu s návalem slz se mi spustí také rýma. .proto musím bohužel vstát z vyhřátého pelíšku a vzít si na smrkání nějaký šnuptychl. Pořádná zásoba kapesníčků leží na mém stole vedle postele. Poslední dobou nějak moc smrkám..beztak jsem po svém otci krom mé osobní orientace zdědil také i všelijaké alergie.. Potichunku se vysmrkám, abych nevzbudil další členy našeho obydlí. Utřu si zcela zbytečně slzy. Stoupnu si k parapetu a otevřu okno,abych si v místnosti vyvětral vydýchaný vzduch. Zahledím se na ranní spící svět. Poblíž okna se pyšní naše urostlá jabloně, která je právě ve stádiu květu. Ihned ucítím tu vůni narůžovělých květů, které se snaží probudit k životu nemálo studených kapiček rosy. Hmm... musím se zasmát při vzpomínce a pohledu na neokopaný záhon..Mamka nám včera celý den připomínala, že než odtud zmizíme, okopeme zahrádku a vytrháme bujně rostoucí plevel, který ji prej dusí. Já teda nevím, co mamce připadá na plevelu ošklivé, ale budiž.. Tom začal hned odporovat, ale já to sám dělat nebudu. To on dobře
ví.
Hned mě ovládnou opět emoce. Začnu kýchat. Přijde mě to ještě víc líto. Šlahnu ten posmrkaný kapesník z okna a prudce s ním prásknu. Hodím zákeřný pohled na tu jabloň, kvůli které se mi ještě víc přitížilo. Moc dlouho jsem to okno neměl otevřené - vzduch je stále hustý a pochmurného charakteru. Zapnu do elektriky větřák. Z nervozity se mi začně chtět na záchod. Bolí mě břicho a hlava. Otevřu pomalu skříň, a vytáhnu z ní župan, který máme oba stejný. Jenom já mám červený a Tom má
modrý. K červené mám zvláštní vztah. Taková holčičí barva no. Cítím se v ní dobře, ještě víc podtrhuje pochyby o mé sexuální orientaci. Mamka, když ještě byly s otcem spolu-naše velká zdravá rodina- je tehdá vyhrály na nějakém místním plese. Docela přesně si to pamatuju. Já s bráchou poprvé sami v našem baráku. Mamka nám slíbili, že když budeme hodní a nebudeme zlobit, tak nám donesou nějakou odměnu. Proto jsme šli tehdá poslušně hned po "večerníčku" spát,abychom dodrželi slib. Ráno nám darovali tolik chtivou odměnu-spíš teda mamka. Otec byl opět nepoužitelný-jako vždy.Už v té době si i nám mamka na něho ztěžovala. Při každé příležitosti se opil. Někdy dokonce prý zkoušel čuchnout i k drogám. To vyvrcholilo v mohutnou hádku, za kterou "taťka" tvrdě pykal a několik dní obě strany psychicky strádaly. Ten župan mám doteď, i když je mi už jenom po kolena. Mě to nevadí. V nejisté situaci si ho dávám na sebe, a tím si připomínám to, co jsem také já musel nějak přežít - a přežil. I když to doprovázelo několik decilitrů vlastní krve a slz.,ale jsem tady a "skoro" zdravý.Do kapsičky v oblečení si vložím jeden balíček kapesníků, který mě vystačí sotva na půl hodiny. Pomalu odcupitám z pokoje.
Zamířím zrovna na našem patře ke dveřím s wc a koupelnou. Vykonám potřebu..omyju si smutkem ponurý obličej. Zatočí se mi hlava a tak ledové omytí ještě zopakuju. Vlásky mám krátké-nedávno jsem si je ostříhal. Pročísnu si je zhruba mamčiným hřebenem. Odejdu. Pokračuji kolem tvého pokoje dolů do kuchyně. Máš zavřené dveře - nejspíš spíš. Ty jsi narozdíl ode
mě naprosto v pohodě. Máš už dokonce i holku, se kterou ses před týdnem poprvé miloval. Byl jsi tolik nabitý zážitky, se kterými ses mi důvěrně svěřil. Popisoval jsi to tak důkladně a nádherně, až mi z toho málem tekly sliny po bradě. Se máš - holky se na tebe lepí. Dreadatý chlapec se holt ve světě jen tak neztratí. Ještě k tomu s velkou dávkou sebedůvěry je zcela nemožné být smutný a zkřehlý. Jako já. Ty můžeš v klidu usnout - s čistým svědomím...na tebe se nelepí smůla,
ba naopak plně narážíš na štěstí. Někdy ti to tiše závidím. Závidím ti tu ohromnou chuť do života, kterou já tolik postrádám. Stejně jako tebe. Se sklopenou hlavou procházím po špičkách domem. Potichunku a jemně našlapuju na špičky, aby dřevěné schody nevydávaly ten rušivý zvuk pod mou neúnosnou váhou.
pokračování příště
napsala: Wendullka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bara Bara | Web | 25. března 2008 v 19:09 | Reagovat

Na mím blogu máš ocenení za bleskajdu!!

2 Rikka Rikka | 25. března 2008 v 19:27 | Reagovat

moc sem nepobrala, proc to tak Billovi je, ale rozhodne pokracuj at se to dozvime!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.