Zamilovaný tábor...2.

27. března 2008 v 6:58 | Wendullka
Nebojte lidi...tak v pátém dílku se to rozjede... xD...

V kuchyni vládne smrtící klid a ticho. Všechno spí. Třeba i kuchyňský šlehač jsou bez energie. Nesvítí, nepracují...jenom ve stále aktivní zářivce nad kuchyňskou linkou bliká neúnavně vzácný plyn. Napustím si plnou sklenici vody.
Vím, a to moc dobře, kde máme uschované léky. Jdu na chodbu a vzadu ve skříni
máme pečlivě uloženou lékárničku. Po tmě z ní vyhrabu nějaký brufen od bolesti. Vracím se zpět do kuchyně. Nejprve se napiju čisté vody a potom spolykám jeden bílý a hořký prášek. Z nervozity se mi začnou zase třepat ruce. Uvařím se tedy kafé, ať moji každodenní závislost na kofeinu alespoň trošku zmírním. Veznu si sklenici vody a to kafé. Do kapsy od dětského županu nacpu ještě tu krabičku s léky. Odcházím zpět nahoru stejným tempem a se stejným klidem jako sem dolů. Ještě párkrát cestou
dusivě kýchnu a tu kávu malinko zředím kapičkami slz. Ta alergie je skutečně protivná. Mamka nám oběma musela nedávno vyměnit všechny péřové peřiny za ty s umělým vláknem. V těch péřových se udržuje mnohem více prachu a prej jakýchsi roztočů. .To mě způsobuje silnou alergii. Ale nejen mě. I Tomovi to nedělalo nejlép na jeho citlivé smysly, tak mu to mamka vyměnila také. Stejnému prostěradlu a povlečení jsem se ale i tak neubránili. Pokoje máme ale teď konečně každý sám. Bylo to zkrátka nesnesitelné sdílet pokoj a více než polovinu svého času s bratrem. Mě to osobně vyhovovalo, ale Tom si neustále ztěžoval na moje výstřední doplňky, vystavené trička s lebkami a ostnaté pásky omotané kolem opěradla židle.
Prostě vždycky na mě vyhledával nejaké chyby, které mě potom dlouho opakoval. Tím se naše pokoje konečně rozdělily. Ale my i tak pořád držíme pohromadě. Doufám, že až budeme jednou dospělí, tak budeme spolu vycházet stejně dobře jako teď v pubertě. Já když mu ale jednou negativně posoudím jeho sprejem nastříkaný nápis ADIO na novém nábytku, za který mamka myslela, že ho zabije, tak je hned oheň na střeše. Lehnu si do postele..čekám až mě ty prášky alespoň trochu hodí do pohody spolu s opojným kofeinem. Vypiju tu vodu až do dna sklenice. Pořád myslím na ten tábor. Už teď se mi v hlavě motá a skládá seznam věcí, které nesmím zapomenout.
Uplynula slabá hodina. Venku se ještě zcela nerozjasnilo, ale ve mě stále jasno, i když tolik temno a pusto.Vytáhnu si tašku, ta bude už zítra mojí společnicí na cestě do "neznáma". Jedny trenky si obleču a zbytek hodím do boční kapsy cestovní tašky. K tomu přihodím pár párů ponožek a nějaké věci už si tam zkrátka naskládám. Zmocní se mě zase ta vnitřní úzkost. Pocítím potřebu k zvracení. Vyběhnu už bez ostychu z pokoje a obejmu v koupelně záchodovou mísu.Vyzvracím všechen obsah mého malinkatého žaludku. Vypláchnu si ústa od kyselých zvratků. Upe kaput odejdu do postele. Snažím se usnout a docela nečekaně okamžitě se mi to podaří.
Tom: Vzbudí mě nějaký podivný šum v domě. Jakmile otevřu oči, pocítím ranní potřebu. Jenom v trenclách odcupitám do koupelny.Únavou mhouřím oči. Rožnu ostré světlo a ještě víc mě to oslepí. Uvidím na bílé záchodové míse nějaké zvratky. Upe se leknu.Rychle, bo bych to už pustil, vykonám potřebu. Napadne mě jenom to, že ti bylo nejspíš zle.Mamka by asi těžko běžela
až nahoru na záchod, když může jít dolů, že jo. Poutírám ten záchod a odejdu z tama.
Potichunku zmáčknu kliku od tvého pokoje. Je tam tma.a ticho.. nahlídnu dovnitř. Spatřím tě opřeného zády o okraj postele. "Bille?" potichunku špitnu.
Nic se neozývá, jen se ta smrtelně bílá postava najednou postaví a kráčí ze svého lože směrem ke mě s rukama bolestivě zkříženýma na břiše. Trochu se zaleknu a odtoupím od dveří. "Bille co je ti?" zopakuju otázku. "š-š-špatněě..mě jee..." rychle mě můj bratr míjí. Zamíří rovnou do koupelny. Uslyším dávící se zvuk. Hned nakuknu k místu činu. Pláčeš snad??!Proč?? Přijdu k tobě.. "Billí, co je ti..? Mmmám zavolat mamku..?? " Sleduju tvoje zvracící činnost. Ten pláč ale nechápu. Ale teď je docela nepodstatný. "N..neeee...bleee..." další nával. Pomalu si stoupneš...ihned tě podepřu...Pomáhám ti.. Ochotně zpláchnu a zhasnu..z pod vany veznu žlutý kýbl.. kdyby se ti udělalo zase zle. "po-pojď..." zhasnu...jdeme
do pokoje...Rozsvítím ti v něm světlo. Doprovodím tě až k posteli.
" Z čeho je ti prosimtě tak zle?" "j..já..nevím..asi ty večerní hranolky....běž...běž spát.." Ještě větší pláč. Jsi v obličeji celý bledý. "Nemám tu zůstat s tebou? jojo..zůstanu s tebou tady.." ujistím se.."stejně bych nespal..." "nee..Tomi.. běž spát..nech mě.." Tvá odpoveď mě ještě více neujistí. Zahlédnu vypitou sklenici vody. Veznu ti ji ze stolku a podejdu napustit pitivo. "Tu máš..napij se ještě..""Joo..díík.." vděčně se můj bratr usměje..nemocně vezne do vyzáblé ručky průhlednou sklenku..stejně průhlednou jako on..Jako vzduch, který cítí jen ten, kdo ho dýchá.. Napiješ se a znovu se usměješ. "To už bude dobrý brácha..bež spát, jo?Zítra..dneska nás čeká velký ...!!!" zase se začneš nadrapovat..Drapneš po tom kýblu a znovu to z tebe vyletí. Upe vyděšeně
na tebe hledím.. " Bi..billí..proč brečíš??"
pokráčko příště!!
Wendullka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rikka Rikka | 27. března 2008 v 17:40 | Reagovat

no tak Billisku... :'( dalsi dil!!!

2 nej-girls nej-girls | Web | 28. března 2008 v 14:15 | Reagovat

a zapoj s eu nas do bubliny a bleskajdy...ju??dikyae newime kdy budou diplomy ptže toho máme hodně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.